25. výročí ECB

Proslov prezidentky ECB Christine Lagardeové na oslavě 25. výročí ECB

Frankfurt nad Mohanem 24. května 2023

Je mi potěšením Vás přivítat na této recepci u příležitosti 25. výročí ECB a Eurosystému.

Někdejší německý kancléř Helmut Kohl kdysi přiléhavě poznamenal, že „mír znamená víc než jen nepřítomnost války“. A v samé podstatě je historie eura příběhem o budování základů pro trvalý mír.

Je to příběh, který pramení z prozíravého rozhodnutí Evropy po druhé světové válce provázat své ekonomiky tak pevně, aby naše budoucnost byla trvale nerozlučně spojená. Tak vznikla mocná myšlenka, která je základem evropské integrace.

Tento motor integrace znamenal, že kdykoli jsme čelili těžkým zkouškám, postupovali jsme společně a nedopustili selhání toho, co jsme společně vybudovali. Místo toho jsme se těmto výzvám postavili a řešili je společně.

A byl to právě tento duch, díky němuž se od konce 80. let 20. století stala jednotná měna nezbytným dalším krokem na naší evropské cestě.

V té době Evropa i svět procházely změnami.

Za prvé, náš společný trh se vyvíjel v jednotný trh. Bylo tak ještě důležitější odstranit možnost konkurenční devalvace mezi hlavními ekonomikami, protože ta by podkopávala důvěru a narušovala atmosféru otevřenosti.

S rychle rostoucími globálními kapitálovými toky se však evropský systém pevných směnných kurzů stával stále více nestabilním – nejlépe tento problém vystihuje krize mechanismu směnných kurzů v letech 1992–1993.

Za druhé, globální integrace financí představovala pro Evropany hrozbu ztráty měnové suverenity. Měnová politika velkých zemí emitujících světové měny, a to zejména Spojených států, měla stále větší globální dopady.^[1]

Bez ohledu na použitý kurzový režim to znamenalo, že se postupně zužoval prostor pro menší země stanovit si měnové podmínky v souladu se svými domácími potřebami.

Za třetí, když padla Berlínská zeď a skončila studená válka, vyvstaly nové, základní otázky týkající se směřování Evropy – a kdo v ní bude mít rozhodující vliv. To vyvolalo silnou potřebu nových evropských symbolů, které by mohly spojit lidi v rámci větší a rozmanitější Unie.

Euro bylo logickou odpovědí na všechny tyto tři změny. Nabídlo Evropanům stabilitu, suverenitu a solidaritu.

Stabilitu, protože euro zajistilo ochranu jednotného trhu před měnovými výkyvy a zároveň znemožňuje spekulativní útoky na měny zemí eurozóny.

Suverenitu, protože přijetí jednotné měnové politiky na evropské úrovni by zvýšilo nezávislost měnové politiky Evropy vůči ostatním velkým aktérům.

A solidaritu, protože euro by se stalo nejmocnějším a nejhmatatelnějším symbolem evropské jednoty, s nímž by se lidé setkávali ve svém každodenním životě.

Euro a překonávání krizí

Můžeme být vděční za předvídavost evropských vizionářských zakladatelů. Když se 1. ledna 1999 zrodilo euro, nikdy by si nedokázali představit krize, které před námi stojí.

První prezident ECB Wim Duisenberg čelil následkům 11. září a krizi dotcomu. Jeho nástupce Jean-Claude Trichet musel hledat správný směr během globální finanční krize a počínající krize státních dluhopisů, kterou můj předchůdce Mario Draghi zdědil. Musel se potýkat s obavami o budoucnost eurozóny, po nichž následovalo dlouhé období příliš nízké inflace.^[2]

A já jsem během výkonu své funkce prezidentky zažila již pandemii a uzávěru ekonomiky, brutální ruskou invazi na Ukrajinu, energetickou krizi a návrat příliš vysoké inflace.

Přesto zůstává rozhodující příslib spojovaný s eurem neporušen. A nemalý podíl na tom měla naše měnové unie, díky níž jsme byli schopni vše zvládnout. A vyjít z toho pokaždé o něco silnější.

Za prvé, euro nám přineslo stabilitu.

Se stabilními směnnými kurzy nejenže jednotný trh – a závazek k míru, který představuje – přežil, ale výrazně se mu daří. Lze si snadno představit, jak by byl lákavý protekcionismus, kdyby nebyla konkurenční devalvace znemožněna.

Euro nás také ochránilo před vnějšími otřesy. Brzy po svém zavedení se rychle etablovalo jako druhá světová rezervní a účetní měna. Díky tomu více než polovina našeho stávajícího obchodu je v eurech a v případě druhé poloviny nám jednotná měna pomohla ochránit ekonomiku od nadměrné kurzové volatility.^[3]

Pro názornost – analýza pracovníků ECB naznačuje, že pokud by euro nebylo zavedeno, pokles kurzů měn některých zemí eurozóny vůči americkému dolaru by mohl být během globální finanční krize až o 14 % větší a během pandemie až o 10 %.^[4]

Nestabilita samozřejmě nastala i v jiných oblastech, které v původní podobě eurozóny nebyly, a to nejvíce bolestivě během krize státního dluhu. Ale vzniklé nedostatky byly překonány, a to především vytvořením evropského bankovního dohledu.

Za druhé, euro zvýšilo naši suverenitu, což nám umožňuje si řídit naše vlastní ekonomické směřování a nastavit si takovou měnovou politiku, kterou Evropa potřebuje pro stabilní ceny a trvalý růst.

Díky naší jednotné měnové politice byla ECB schopna rychle a rozhodně reagovat na každý druh otřesu, kterému jsme čelili. A činili jsme tak, i když jiné velké země táhly jiným směrem.

Možná nejviditelnějším příkladem bylo, když americký Federální rezervní systém v roce 2013 zahájil cyklus zpřísňování měnové politiky, zatímco eurozóna se stále zotavovala z krize státních dluhopisů. Nezávislost naší měnové politiky nám umožnila nastavit si svůj vlastní kurz a nastartovat hospodářské oživení, které trvalo 26 čtvrtletí po sobě.

Za třetí, euro vytvořilo v rámci Evropy solidaritu.

V neuvěřitelně náročných dobách bylo pro nás symbolem jednoty i motivací se v nejtemnějších okamžicích vzájemně podporovat. A z tohoto důvodu do eurozóny dále vstupují nové země.

Za poslední čtvrtstoletí jsme v ní přivítali devět nových zemí a jejich počet se rozrostl z 11 na 20 – přičemž poslední Chorvatsko se připojilo na začátku letošního roku.

Nyní jsme dosáhli toho, že lidé mohou oddělit instituce od politik – což je podle mého názoru charakteristickým znakem úspěchu. Ať už se jim politiky ECB líbí, či ne, většinou již nezpochybňují, zda být součástí eurozóny je správná volba.

Zatímco podíl podporovatelů eura během krize státních dluhopisů dosáhl minima zhruba 60 %, dnes se toto číslo blíží 80 %.^[5] Míra této podpory se rovněž ukázala u volebních uren, kdykoli se téma členství v eurozóně objevilo ve volbách jednotlivých států.

Co bude dál

Ale tento úspěch neznamená, že je naše práce hotová, nýbrž že jsme nyní schopni učinit nejlepší rozhodnutí pro naši měnovou unii – a nikoli se rozhodovat, zda unii vůbec mít.

Je načase, aby vznikla další kapitola příběhu o euru. A ta bude záviset na tom, co my jako Evropané podnikneme.

Pokud jde o ECB, je naší bezprostřední a prvořadou prioritou včasné snížení inflace na náš 2 % střednědobý cíl. A toho také dosáhneme.

Ale jak jsem nedávno uvedla, v kontextu měnící se geopolitické situace, digitální transformace a hrozby měnícího se klimatu vyvstanou nové výzvy, kterými se ECB bude muset zabývat. Musíme i nadále zajišťovat stabilitu ve světě, který v žádném ohledu stabilní není.^[6]

A také se spoléháme na to, že svou úlohu splní i tvůrci ostatních politik. Měnová unie není konečným cílem – je to neustálý proces sjednocování. V tom musí pokračovat každá generace lídrů. Unie by měla být komplexní a zahrnovat fiskální, finanční a bankovní aspekty s cílem dosáhnout vyšší míry integrace, zejména má-li euro podpořit její mezinárodní postavení.

Když v roce 2002 Wim Duisenberg přijal jménem eura cenu Karla Velikého, vykreslil euro jako trojí smlouvu.^[7]

Je to smlouva mezi zeměmi, aby spojily své síly. Je to také smlouva mezi ECB a evropským lidem k uspokojení jejich potřeb, a to především cenové stability. A smlouva mezi samotnými Evropany o sdílení své společné měny.

Smlouva však nejenže uděluje práva, ale ukládá také povinnosti. A nyní je na nás všech – vedoucích představitelích, institucích a občanech – pokračovat v plnění této smlouvy mnoho dalších let.